Project team: Prof. PhDr. Jan Bouzek, DrSc. (director), Prof. Radislav Hošek , Assoc. Prof. Petr Charvát, Dr. Jiří Musil, Mgr. Jana Kubková, Alice Hayerová, Pavel Titz and Martin Trefný.
Project overview: In 1996, we were invited by the UNESCO center in Beirut to carry out a rescue excavation in the western part of Martyrs’ Square. The 30 x 10m plot was designated as Bey 069, trench A. The excavation was financed mostly from UNESCO funds with some contribution from private sponsors.
We uncovered two Hellenistic, one early Roman, late Roman, and Byzantine cities. Upper layers included medieval pottery kilns, the 16thcentury Fahr-ed.-Dina garden and 19th century Ottoman sewage systems. Until the Hellenistic period, the square was under shallow coastal water, and the Phoenician and Bronze Age layers were with all probability washed into the seabed. In 2006, the material from the 1996 excavations was carefully studied in the central depositary of the Department of Antiquities in Beirut, especially Roman and Byzantine finds that had not been fully processed, and Ottoman pottery.
Publications:
V roce 1996 jsme provedli záchranný výzkum v západní části Náměstí mučedníků v Beirutu. Odkryto byla dvě helénistická města, raně římské, pozdně římské a byzantské, ve vyšších vrstvách pak středověké hrnčířské pece, zahrada Fahr-ed.-Dina z 16. století a otomanské kanály 19. století. Až do helénismu tu bylo mělké moře, nálezy z foinické doby a z doby bronzové zřejmě zapadly do moře. V říjnu 2006 byly v depozitáři ředitelství starožitností v Beirutu studován materiál z výkopů roku 1996, zejména dosud nezpracovaný z římského a byzantského období a soubor otomanské keramiky. V příštím roce by měla být dokumentace materiálu dokončena.
Na pozvání centra UNESCO v Bejrútu a Libanonské správy starožitností byl na jaře roku 1996 uskutečněn šestitýdení archeologický výzkum v centru Bejrútu na Martyrs Square. Byl nám nabídnut prostor v západní části náměstí o výměře 30 x 10 m, jmenovitě sektor nazývaný Bey 069, sonda A. Výzkum byl umožněn díky finanční podpoře ze strany UNESCO, která pokryla většinu nákladů. Zčásti přispěli i soukromí dárci.
Vedle prof. Bouzka, který byl držitelem povolení k výzkumu, se na práci podíleli: epigrafik prof. Radislav Hošek, orientalista doc. Petr Charvát, který zpracovával středověkou glazovanou keramiku, Dr. Jiří Musil, jako zástupce vedoucího výzkumu a dále Mgr. Jana Kubková a tři naši studenti – Alice Hayerová, Pavel Titz a Martin Trefný.
Výzkum probíhal od 17.5. do 28.6.1996. Horní vrstvy byly odstraněny strojově. Bey 069 byl umístěn mezi několika dalšími sektory výzkumů, prováděných Francouzským ústavem archeologie Blízkého východu z Bejrútu a Damašku. Severní hranici tvořil sektor 026, kde byl výkopové práce vedeny Christine Aubert. Jižním sousedem byl sektor Bey 027 zkoumaný Pascalem Arnaudem, zatímco na východní straně byl sektor Bey 048 odkrýván pod vedením Pascala Mongne.
První předběžná zpráva o našem výzkumu byla publikována v časopise BAAL (J. Bouzek, ‘Bey 069, Sondage A’, Bulletin d’Archéologie et d’Architecture Libanaises 1 1996, 135-147), další pak v Eiréné (Bouzek, J. – Musil, J. ‘Preliminary Report on Current Excavations: Institute for Classical Archaeology, Charles University, Prague, 1.Beirut, Martyrs‘ Square, 1996 excavations’, Eirene 32, 1997 (1998), 158-165, 170-176) a ve svazku k jubileu Ústavu středomořské archeologie v Krakově (J. Bouzek, ‘Charles University of Prague excavations in Beirut, Martyrs Square, preliminary report’, in: Centennary of Mediterranean Archaeology at the Jagellonian University 1897-1997, Cracow 1999, pp. 48-57 ). Dvě hlavní publikace vyšly nedávno v časopisech Eiréné a Studia Hercynia:
Pokud se týká historie Bejrútu, naše výzkumy v této části města potvzují výsledky z dalších sektorů vnitřního města. I zde bylo potvrzeno keramickými nálezy napojení města na zámořské obchodní trasy už v nejranějších sledovatelných obdobích. Naopak sklo a kovové předměty jsou převážně místní produkce. Období rozkvětu nastalo s počátkem helénismu a trvalo zhruba do konce antiky. Pak byla oblast opuštěna a teprve v 17.století byla plocha využita pro založení zahrad a koncem 19.století zařazena do moderní zástavby. Stala se centrem libanonské metropole, která dnes povstává z ruin po občanské válce. Obnovení města přinese, jak doufáme, nový svěží život.
Narozdíl od tellu, ležícího severně od našeho sektoru, nebyly zde prokázány stopy foinického osídlení. Podobně nebyly nalezeny ani stopy destrukce způsobené válkou s Asýrií, Peršany ani s Alexandrem Velikým. Protože v literatuře není o zničení Bérytu za Alexandrova tažení zmínka, je pravděpodobné, že se v těch dobách význam města spíše zvýšil. Dříve bylo zastiňováno svými sousedy, Sídónem a Byblem.
V našem kvadrantu se první zástavba objevuje v pozdním 3.století př. Kr., podle ranější keramiky to bylo ještě za Ptolemájovců, tedy zhruba v době bitvy u Rafie v roce 217 a jistě před rokem 198, kdy město přechází pod kontrolu Seleukovců. Ta byla definitivně potvrzena podpisem mírové smlouvy v Apamei v roce 188.
Archeologická situace nasvědčuje tomu, že první destrukce nastala patrně okolo roku 150 př. Kr., což by mohlo potvrzovat Strabónovu zmínku o zničení města Tryfónem v roce 145 př. Kr. v nástupnické válce mezi ním a Demétriem II., respektive Antiochem VII. Sidétem (145-138 př. Kr.).
Následně po Parthských útocích, kdy padl v bitvě také Antiochos X. Eusébés, dobyl okolo roku 70 př. Kr. foinická města – patrně i Bérytos – Tigranés. Pány pobřežních oblastí Sýrie se stali Arabové, kteří porazili Antiocha XIII. Vojenské tažení Pompeia v roce 65/64 učinilo ze Sýrie římskou provincii. Výzkum ukazuje sérii destrukcí, které mohly s těmito válkami souviset. V následných válkách nehrálo město výraznější roli, ovšem pozdější založení římské kolonie v Bérytu ukazuje na to, že město muselo být výrazně poničeno a jeho populace se musela velmi snížit.
Agrippa zde usadil veterány dvou legií (leg. V Macedonica a leg. VIII Augusta) a město se stalo colonií asi v roce 15 po Kr. Některé destrukce a následné přestavby z našeho sektoru mohou být datovány právě do doby přestaveb v době Augustově. Herodés Veliký, Herodés Agrippa I. a Herodés Agrippa II. financovali několik staveb v Bérytu, konkrétně například divadlo (srovnej zvláště Josefus Flavius, Bell.Iud I, 21,11, VII,3,1; Ant. Iud XIX 333ff, XX 211). V roce 57 po Kr navštívil patrně město sv. Pavel. Císař Titus tu oslavil pád Jeruzaléma (Bell. Iud. VII,3,1).
Vrstvy z doby pozdější jsou, stejně jako jinde v římském světě, relativně skoupé na nálezy, což se dá vysvětlit kvalitou komunálních služeb města. Latina byla stále ještě hlavním jazykem, užívaným na veřejných monumentech, stejně jako na grafitech z našeho sektoru.
Bejrút byl rovněž oblíbeným městem Septimia Severa. V polovině třetího století tady byla založena známá Právnická škola, umístěná nedaleko našich výkopů, jejíž vrcholný rozkvět spadá do doby Justiniánovy, právě zde v Bérytu byl sestaven jeho kodex. 4.-5. stroletí bylo dobou nové rozsáhlé stavební aktivity, příkladem je monumentální dům s mozaikou z té doby.
Běžné jsou nálezové kontexty z pozdní antiky, mnohé mohou být spojeny se zemětřesením v roce 529 po Kr, konkrétně se v našem sektoru jedná o č. 1 a 3. Dobytí města Araby v čele s Omarem Moavíou v roce 636 patrně znamená konec této čtvrti v blízkosti moře. V letech 661 až 750 vládli Bejrútu Umájovci, poté až do roku 1100 s malými přestávkami Abbásovci. V roce 981 bylo město nakrátko obsazeno Byzantinci a v roce 1071 pak Turky. V letech 1098 – 1291 bylo v moci Křižáků a následně do roku 1516 ho ovládali Mamlúci. V tom roce se stal Bejrút součástí Osmanské říše a tento stav trval až do 1.světové války.
V době raného středověku existovaly v prostoru Martyrs Square sklářské a keramické dílny, byla také nalezena pozdně středověká keramická pec ve čtverci 1. Místo ovšem sloužilo jako zdroj stavebního kamene a teprve za Fachr-ed-Dina (1595-1634) bylo lépe využito, jak již bylo zmíněno výše, pro vytvoření zahrad. Veliké nádoby pro pěstování stromů byly nalezeny Pascalem Mongue v sousedním sektoru. Stopami moderní zástavby z 19.století jsou základy pro pilíře ke klenbám súku, neboli krytého tržiště, zasazené do ruin, stejně jako velký kanál probíhající severo-jižním směrem přes sektor Bey 69. Poslední destrukce se datují do doby sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, do časů občanské války, kdy touto oblastí procházela zelená linie oddělující křesťany od muslimů. Nyní již stojí na místě našich výzkumů rozsáhlé podzemní garáže.
Foinická doba železná | 1200-550 př. Kr. |
Peršané | 550-333 př. Kr. |
Helénismus | 333-64 př. Kr. |
Doba římská | 64 př. Kr. – 395 po Kr. |
Byzantská | 395 – 632 |
Umájovci | 661-750 |
Abbásovci | 750-1100 |
Křižáci | 1098-1291 |
Mamlúci | 1291-1516 |
Osmanská říše | 1516-1918 |
Francouzský mandát | 1918-1943 |
Nezávislost od roku | 1943 |