(23.4.1901 – 14.12.1982)
Růžena Vacková se narodila 23. dubna 1901 jako nejstarší ze tří sourozenců ve Velkém Meziříčí. Její otec byl lékařem a spoluzakladatelem Československého červeného kříže, později působil jako ředitel Státního zdravotního ústavu v Praze, patřil také do okruhu Čapkových pátečníků. Rovněž matka byla společensky i politicky aktivní, angažovala se například v hnutí za rovná práva žen.
Po maturitě na klasickém gymnáziu v Brně nastoupila Růžena Vacková v roce 1920 na FF UK. Zásadním způsobem ji ovlivnilo studium dějin umění u profesora Vojtěcha Birnbauma a přednášky z filozofie a estetiky u Otakara Zicha, intenzivně se také zajímala o divadelní vědu. Těžištěm jejího odborného zájmu se nicméně stala antická kultura. Již během studií se stala asistentkou profesora klasické archeologie Hynka Vysokého a v roce 1925 obhájila disertační práci, v níž se zabývala vývojem antického portrétu.
Následujícího roku absolvovala stipendijní pobyt v Německém archeologickém ústavu v Římě, kde na ni silně zapůsobil bezprostřední kontakt se starověkými památkami. Věnovala se zejména studiu římských historických reliéfů. S dvojdílnou publikací na toto téma se v roce 1930 habilitovala v oboru klasická archeologie.
Coby soukromá docentka se ve své přednáškové činnosti zaměřila především na egyptské, řecké, římské a provinciální umění, zpracovávala rovněž hesla z oboru archeologie a kunsthistorie pro Slovník jazyka českého, Ottův slovník naučný a Masarykův slovník naučný. Věnovala se však i estetice a divadelní vědě – významná je v tomto směru především její publicistická činnost, zejména divadelní kritiky publikované v Národním středu či kulturně-politické eseje vycházející v revue Tak. Teatrologickému tématu zasvětila i monografii „Žena v českém umění dramatickém“. V roce 1939 vydala soubor esejí „Sokrates, vychovatel národa“ – její statečné a pevné morální postoje, jež stavěla nad osobní zájem, hluboká víra ve vyšší princip mravní, úsilí o vzdělávání mladých lidí i nelehký osud slavného athénského filozofa ji v mnoha ohledech připomínají.
V pedagogické činnosti neustávala ani za okupace v době uzavření českých vysokých škol; tehdy organizovala přednášky ve svém bytě. Stejně jako její bratr a švagr, popravení během okupace, se aktivně účastnila protinacistického odboje – ukrývala vysílačku a poskytovala svůj byt k tajným schůzkám odbojové skupiny. V roce 1944 byla zatčena a odsouzena k trestu smrti. Před vykonáním rozsudku ji zachránilo povstání v pankrácké věznici v květnu 1945.
Pod vlivem bolestných zážitků z konce války se silně přimkla ke katolické církvi – stala se lektorkou sdružení Studia catholica a členkou katolického hnutí Rodina. Spolupracovala s týdeníkem Katolík a stýkala se s předními osobnostmi katolické církve – k jejím blízkým přátelům patřil zejména p. J. Zvěřina či p. O. Mádr.
V roce 1946 se stala ředitelkou Ústavu pro klasickou archeologii FF UK a jako druhá žena v české historii byla roku 1947 jmenována mimořádnou profesorkou se zpětnou platností od roku 1941. V roce 1948 vyšlo její šestisetstránkové teatrologické dílo „Výtvarný projev v dramatickém umění“, které sepsala během války. Její mimořádně úspěšnou a slibnou akademickou dráhu však ukončil komunistický puč v únoru roku 1948.
Jako jediná z univerzitních pedagogů tehdy pokládala za svou mravní povinnost osobně podpořit protestní pochod studentů na Pražský hrad. Jako jediná z profesorského sboru UK se také postavila proti vyloučení účastníků této akce ze studií a veřejně deklarovala své přání sdílet jejich osud. V důsledku těchto rozhodnutí musela profesorka Vacková ukončit svou veřejnou přednáškovou činnost a v roce 1950 si svými protirežimními postoji vysloužila vyloučení z akademického sboru Univerzity Karlovy.
Stejně jako za války však pokračovala v pořádání domácích přednášek a debatních kroužků, aktivně se také podílela na činnosti církevního hnutí Katolická akce. V roce 1952 byla jako „špionka a agentka Vatikánu“ v rámci politického monstrprocesu Mádr a spol. odsouzena k 22 letům odnětí svobody za velezradu.
Během výkonu trestu prošla Růžena Vacková řadou věznic. Ze svých zásad neslevila ani tam – odmítala žádosti o milost vyhotovené jejími příbuznými. V dopise adresovaném generálnímu tajemníkovi OSN během jeho československé návštěvy v roce 1956 se brala za práva politických vězňů. Za zlepšení nelidských podmínek v ženských věznicích držela i protestní hladovku. Pokračovala také v pedagogické činnosti a přednášela svým spoluvězenkyním o výtvarném umění a estetice. Pevnost v názorech a postojích její cestu na svobodu neusnadňovaly – komunistický režim ji podmínečně propustil na svobodu až v roce 1967. Za mřížemi tedy strávila dlouhých 15 let.
Pobyt ve vězení ovšem Růženu Vackovou nezlomil – hned v roce 1968 se stala členkou přípravného výboru Klubu bývalých politických vězňů a v lednu 1977, ve věku 75 let, byla jednou z prvních signatářek Charty 77.
Růžena Vacková zemřela na následky mrtvice v roce 1982. Akademické dráze obětovala svůj soukromý život, úspěšnou akademickou dráhu obětovala svým morálním zásadám. Ve své odborné a pedagogické činnosti však neustala, přestože jí nacisté i komunisté znemožnili kontakt s vědeckým světem i odbornou literaturou.
Její Vězeňské přednášky, které zaznamenaly spolutrestankyně D. Skálová a D. Šimková, vydal archiv Univerzity Karlovy knižně až po její smrti. Posmrtně také vyšlo její dílo „Věda o slohu“, jímž rozvíjela a završila odkaz svého učitele V. Birnbauma.
28. října 1992 jí prezident Václav Havel in memoriam udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka za statečnost a celoživotní vědecké a pedagogické dílo. Za svůj přínos vzdělání také posmrtně obdržela Zlatou medaili Univerzity Karlovy.
Souhlasím s názorem pana děkana, pokud jde o události posledních dnů, ale scházelo mi konstatování, že každé společenství zakládá mravní řád. O povaze mravního řádu soudím podle kritérií. Zajímala by mne kritéria, kterými se řídilo vyloučení profesorů a hlavně studentů. Pokud jsem byla svědkem a pokud jsem se účastnila manifestací, prohlašuji, že to byly skutečné manifestace a nikoliv demonstrace, poněvadž výkřiky, které jsem slyšela, nebyly ani politické, ani hospodářské povahy. Naopak byly povahy mravní a byla-li kritériem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud.
Komentář profesorky Růženy Vackové přednesený během schůze profesorského sboru 4. března 1948, jímž se postavila na stranu studentů a kolegů účastnících se únorového pochodu na Hrad ve prospěch prezidenta Edvarda Beneše.
autorka: Mgr. Lenka Vacinová, PhD., Ústav pro klasickou archeologii FF UK, s přispěním Zuzany Válkové