Filozofická Fakulta
Ústav pro klasickou arecheologii
Ústav pro klasickou arecheologii

Novinky v klasické archeologii

(25. 10. 2016, přednáškový sál Západočeského muzea v Plzni, Kopeckého sady 2)

...

14. říjen 2016

18.-21. dubna 2017 se v Marzabottu koná konference KAINUA 2017 věnovaná tématu...

04. říjen 2016

Jindřich Čadík

Profesor Jindřich Čadík

(13.3.1891 – 1.1.1979 v Plzni)

Profesor Jindřich Čadík byl vynikajícím historikem umění, dlouholetým úspěšným ředitelem Umělecko-průmyslového muzea v Plzni, pořadatelem četných výstav našich i zahraničních malířů a sochařů, ale především klasickým archeologem evropské úrovně.

Habilitoval se v roce 1928, o dva roky později byl jmenován mimořádným profesorem a v roce 1932 převzal po Hynku Vysokém univerzitní Ústav klasické archeologie, který vedl s válečnou přestávkou až do začátku 50. let. Z jeho syntetických děl vyniká vedle monografie o českém glyptikovi J. Drahoňovském řada katalogů plzeňské sbírky (O skle antickém, 1924; O klenotnictví jižního Ruska ve starověku, 1926; Úvod do dějin vásové keramiky řecké, 1928), všechny tři práce na svou dobu pionýrské. Mnohými poznatky předběhl svou dobu, i když bohužel tehdy obvyklá publikace v češtině znemožnila světový ohlas, který si Čadík právem zasloužil. Totéž lze říci o jeho disertaci, vydané pod názvem O čarovné moci mrtvé hlavy (1923), kde autor pozoruhodným způsobem shrnul prameny mnoha vědních oborů a dokázal je skloubit v knihu inspirující podnes. Mistrovským syntetickém dílkem zralého autora je Čadíkova kapitola Řecké umění výtvarné v 1. dílu melantrišských Dějin lidstva: v české literatuře není doposud obdobně myšlenkově vyzrálé a hutné syntézy.

Poprvé byla jeho odborná práce přerušena v r. 1944. Již od počátku války vedl prof. Čadík západočeskou odbojovou skupinu napojenou na Londýn, která úspěšně pracovala déle než většina ostatních. Po vyzrazení byl J. Čadík zatčen Gestapem a odsouzen k smrti, které unikl jen zázrakem tím, že při bombardování Drážďan zahynul prokurátor, který měl podepsat vykonání rozsudku. Koncem války už se jiným prokurátorům podepisovat takové rozsudky nechtělo a Američané ho našli v cele smrti ještě na živu.

Podruhé se dostal prof. Čadík do vězení v roce 1950. Stal se obětí léčky – měl předat francouzskému vyslanci, svému osobnímu příteli, nějaké materiály, které by měly kohosi zachránit. Ačkoli tušil, že by mohlo jít o léčku, po váhání přece vzkaz předal, aby nezanedbal svou povinnost někomu možná pomoci. Byl zatčen a postaven před soud. Sám o tom prof. Čadík vyprávěl: Gestapo, to byli ještě slušní lidé – ještě mne ani nepopravili, a už začali ženě vyplácet vdovskou penzi, ale komunisté nečekali ani na rozsudek a už vyhodili ženu a dceru z bytu a zaměstnání. Dosazený advokát žádat trest smrti pro svého mandanta pro velezradu. Čadík advokáta odmítl, hájil se sám a dosáhl snížení trestu na druhý možný nejvyšší – 20 let. Odseděl si z nich deset, ale i nadále žil v Plzni jako vyvrhel, nesměl nic publikovat a nikde pracovat, obzvlášť ne v jeho museu, pro které tak mnoho vykonal – o univerzitě nemohlo být ani řeči. Teprve v polovině šedesátých let se jeho situace začala lepšit. V roce 1966 vydal roztomilou knihu vzpomínek na české výtvarníky Špachtle a paleta úsměvná, a o rok později půvabné Vzpomínání škorpilovské, vzpomínky na rodinu, z níž vyšli ředitelé velkých muzeí – ve Varně, v Kerči, v Plzni i v Praze (Vojenské historické muzeum). Zasvěcené knihy o Brožíkovi a Muchovi zůstaly bohužel v rukopise. V roce 1971 mohl ještě vydat pod svým jménem text katalogu výstavy Antické sklo (vyšlo v české a anglické mutaci) a přednášet veřejně aspoň v Národním muzeu, ale o dva roky později už nesmělo být na rozeslaných pozvánkách jeho jméno, a Čadík mohl nanejvýš jen „načerno“ zaskočit. Také mu začaly docházet síly: choroby získané ve vězeních ho v posledních letech už hodně trápily.

Jindřich Čadík byl brilantním řečníkem, přednášel zpaměti včetně citací a odkazů. Obrovská návštěvnost jeho přednášek – zejména v prvních poválečných letech – byla v prvé řadě způsobena silou jeho osobnosti, kterou dokázal učinit zajímavými i odlehlá témata. Stejně jako jeho přednášek vzpomínají jeho žáci i ti, kdo se s ním setkali později, jeho ryzího charakteru, statečnosti a laskavosti, se kterou dokázal pomáhat všude tam, kde bylo třeba. Chyby svých žáků opravoval s jemností a s laskavostí jako málokdo jiný, a až do posledních let svého života prosvětloval své okolí všude, kdes se objevil. Poslední dva roky už nevycházel a síly mu docházely, ale i tehdy z něj vycházelo teplo srdce a laskavé modrosti.

Aktuality ÚKAR

Předběžná zpráva o výzkumu převisu v jižním Uzbekistánu 

...

25. září 2017

Výuka bude probíhat vždy v blocích v pondělí od 14:00 v depozitářích Antropologického...

25. září 2017