Filozofická Fakulta
Ústav pro klasickou arecheologii
Ústav pro klasickou arecheologii

Novinky v klasické archeologii

(25. 10. 2016, přednáškový sál Západočeského muzea v Plzni, Kopeckého sady 2)

...

14. říjen 2016

18.-21. dubna 2017 se v Marzabottu koná konference KAINUA 2017 věnovaná tématu...

04. říjen 2016

Česká a bulharská archeologie – pět generací vzájemných styků

Mimořádně intenzivní působení velké generace Čechů v archeologii a jiných oblastech,, o kterých se tu hovoří, na sklonku 19. a na počátku století 20., představovalo svým způsobem vrchol intenzity vzájemných vztahů, ale nikoli záležitost bez  paralel v jiných obdobích kontaktů mezi oběma zeměmi; toto vzájemné působení obou národních kultur, jemuž je věnována současná konference, mělo své předchůdce i následovníky.[1]

Národní obrození v obou zemích vykazovalo řadu obdob. V 18. století byla střední Evropě ještě rozdělena podle zemí a panovníků; jazyk byl spíše otázkou sociální vrstvy než etnicity. Latina jako úřední řeč byla s v západní části dunajské monarchie nahrazena z valné části němčinou až za Josefa II. (v Uhersku zůstala úřední řečí ještě o století déle, až do rakouskouherského vyrovnání), a i pak zůstala jazykem mocné katolické církve; řečí šlechty a diplomacie byla tehdy francouzština. Vyšší vrstvy měšťanů v Čechách a na Moravě mluvily většinou německy, venkovský  lid převážně česky. České národní obrození vyrostlo jako reakce na podobné pangermánské hnutí v Německu po francouzské okupaci německých zemí za napoleonských válek. Hned od počátku neslo s sebou pochopení pro příbuzné snahy ostatních menších slovanských národů, se kterými byla pociťována příbuznost jak jazyková, tak charakterová, v duševních vlastnostech.  Spisy Kolárovy a Šafaříkovy zahrnovaly do slovanské vzájemnosti také Bulhary pod tureckým područím, Dobrovský, Erben i další jejich současníci studovali intenzivně slovanské jazyky včetně bulharštiny, i vzhledem k intenzivnímu zájmu o staroslověnštinu a o počátky křesťanství věrozvěstů  Konstantina a Metoděje, kteří tradici obou národů spojují dodnes. Jak panslovanský romantismus, tak praktická politika austroslavismu (již v roce 1848 a pak zejména po pádu Bachova absolutismu) připravily v českých zemích cestu k hlubokému zájmu o osudy příbuzných jihoslovanských národů, včetně národa bulharského. Proti situaci v Polsku nebyl v českých zemích pociťován odpor k pravoslaví (část inteligence byla evangelická, část žila v osvícenském katolicismu, militantní katolicismus byl věcí malé menšiny), a na rozdíl od carského Ruska, vnímaného již od doby Karla Havlíčka a jeho Obrazů z Rusi jako ambivalentní záležitost, balkánské slovanské národy se těšily jednoznačné přízni české veřejnosti.

  V šedesátých a sedmdesátých letech vrcholila také nová vlna zájmu o antiku a její památky. Staly se vzorem uměleckého snažení tzv. generace Národního divadla v architektuře (zejména Zítek, Schulz atd.), sochařství (Myslbek) i malířství (tu již Josef Mánes).[2] Na přednášky prvního profesora klasické archeologie v Praze (od r. 1872) Otto Benndorfa  chodil např. i Jaroslav Vrchlický, a Miroslav Tyrš učinil antický ideál a studium antických památek centrem svého programu výchovy národa v Sokole i ve svém učitelském působení historika umění a klasického archeologa – jako popularizátor, na České technice  a od r. 1982 na české větvi Karlovy university. Zájem o antiku byl tehdy velký i skrze její jazykové památky. Mnoho Čechů tehdy studovalo klasickou filologii, ve starší Kvíčalově škole byla obecnější orientace na studium antických památek vůbec, než v pozdější ”vědečtější” filologicky specializované škole Králově;[3] z první vyšli ti, kdo působili později v Rusku i v balkánských zemích. Podobně bouřlivý rozvoj měla v té době i prehistorická archeologie v Čechách, později i na Moravě;[4] rozvoj domácí archeologie v mnoha lokálních spolcích přispěl k obecnému zájmu o archeologii v celé české společnosti.

Ekonomická  emigrace rychle rostoucího obyvatelstva, které země nedokázala uživit, se obracela jak do Ameriky, tak na východ a jihovýchod: vznikaly české zemědělské kolonie v Banátu, Vojvodině, na Volyni. Inteligence si nacházela vedle Ameriky a Německa (Prusko i jinde) působení jak v jiných částech Rakouska-Uherska, tak mimo ně, kde možnosti uplatnění byly větší než doma. Ani pro všechny absolventy  klasické filologie nebylo dost uplatnění na gymnasiích v Čechách a na Moravě – mnoho jich odešlo učit latinu a řečtinu na gymnasia jinam, zejména do Ruska, kde byl vzdělaných učitelů nedostatek. Jazyková příbuznost, příbuznost charakterová, nesena i vědomím slovanské sounáležitosti byla v době Tyršova působení silně spojena s antickou tradicí, a nebylo divu, že se část této emigrace zajímala o památky starého světa: Jireček, Dobruský a bratři Škorpilové přispěli významně k rozvoji archeologie podobně jako Č. Chvojka na Ukrajině svým objevem tripylské kultury, či později zakladatelé archeologie v Bosně (zejm. Fiala). Bulharsko, které zprvu mělo jen velmi slabou vrstvu inteligence, poskytovalo tenkrát možnosti největší, a vedle jazykové příbuznosti tu existovala i příbuznost duševního rozpoložení obou národů usnadňující dobré vztahy s okolím a aklimatizaci. Karel Škorpil vypadá na dochovaných fotografiích bulharštěji než většina bulharské inteligence té doby. O činnosti Jirečkově, Dobruského i bratří Škorpilů bylo zde řečeno již mnoho. Kdo z nich dosáhl vysokého postavení, mohl se dostat do problémů. Konstantin Jireček, který působil v Bulharsku v letech 1879-84  tu byl  i ministrem školství, ale pak se raději vrátil na svou profesorskou stolici v Rakousku. Václav Dobruský (1858-1916) se stal v r. 1910 obětí intrik, byl předčasně penzionován a odešel do Prahy. V r. 1912 byla na Karlovu universitu přenesena jeho bulharská habilitace a ještě tam dva roky učil antickou numismatiku, ale pak vážně onemocněl a za dva roky zemřel. Radislav Hošek získal z jeho pozůstalosti řadu zajímavých dokumentů, a část z nich nedávno publikoval.[5]   

Z dalších příslušníků této velké generace položil  Lubor Niederle svými Slovanskými starožitnostmi  základy moderního bádání i o počátcích historie bulharského národa,  Max Dvořák (1974-1921) byl jedním z nejvýznamnějších členů tzv. Vídeňské školy dějin umění, která položila základy studia umění středověkého v Evropě, na jeho práce se navazuje podnes. Vojtěch Birnbaum (1877- 1934) proslul pracemi o raně křesťanské architektuře v Malé Asii i na Balkáně.         

Bratři Škorpilové si znalosti archeologie získávali až na místě svého působení, ale brzy vyrostli v opravdové odborníky; Karel pak bezpochyby vyoral brázdu nejhlubší. Bratry Škorpily ovšem působení českých klasických archeologů v Bulharsku nekončí. Ve dvacátých a třicátých letech spolupracoval hojně s Karlem Škorpilem pražský epigrafik Antonín Salač (1885-1961). Účastnil se jeho výkopů, pro které zčásti opatřil finanční krytí, vydal spolu se Škorpilem v Praze knihu o archeologických objevech ve východním Bulharsku.[6] Salač také pilně referoval o všech Škorpilových výzkumech a o bulharské archeologii vůbec v příloze Hlídka archeologická časopisu Listů filologických až do počátku druhé světové války.[7] Na tuto spolupráci navázal i po válce, zejména skrze komitét bádání o antickém starověku v zemích tehdejšího sovětského bloku Eirene, který vznikl z jeho podnětu. Profesor klasické archeologie a ředitel Umělecko-průmyslového muzea v Plzni  Jindřich Čadík pořádal ve dvacátých a třicátých v Plzni i v Praze výstavy bulharských výtvarníků a živě sledoval archeologické objevy v Bulharsku, i když sám se soustředil více na Dalmacii, a konal výkopy na ostrově Vis; po válce napsal hezkou studii o bratrech Škorpilech.[8]

Po druhé světové válce bylo Bulharsko nejpřístupnější zemí pro české specialisty, zabývající se antikou, a spolupráce mezi tehdejší aktivní generací v obou zemích probíhala  velmi úzce. Bedřich Svoboda (1910-1975) vydal s D. Cončevem společně knihu Neue Denkmäler antiker Toreutik (Praha 1956), kde byl poprvé - spolu s pražským rhytem, které pravděpodobně pochází z území Bulharska - zevrubně publikován poklad z Panagjurište. Řada bulharských badatelů přednášela v Praze (sám vzpomínám na přednášku  D. Dimitrova o Seuthopoli, jejíž objev byl tehdy archeologickou senzací), a účastnila se spolu s českými kolegy konferencí Eirene, založených z iniciativy prof. Salače; spolu s časopisem Eirene se staly tyto konference badatelů o antických stiudiích v zemích sovětského bloku tribunou spolupráce obzvlášť mezi českými a bulharskými badateli.[9] Organizovány byly také z obou stran studentské exkurze, na jedné bulharské v Československu jsem se poprvé seznámil s Michailem Lazarovem.

Můj učitel a předchůdce Jiří Frel se účastnil archeologických výkopů v Nesebaru, především spolu s L. Ognenovou-Marinovou, a publikoval v Bulharsku řadu článků o řeckých sochách a šperku v černomořských řeckých městech na bulharském pobřeží.[10] Epigrafik a religionista Radislav Hošek úzce spolupracoval s bulharskými přáteli na poli studia thráckého náboženství a historie,[11] a také studoval dějiny starších českých badatelů v Bulharsku, zejména na základě pozůstalosti Václava Dobruského (v. výše). Mnozí čeští kolegové se účastnili thrákologických kongresů  a také přijížděli  na konference Trakijski sedmici v Plovdivu; řada mých studentů byla také jejími stipendisty. Několik mých žáků se účastnilo v sedmdesátých a osmdesátých letech archeologických výkopů v Bulharsku. Můj předčasně zesnulý kolega z Brna Jan Beneš napsal na základě několikaletého studia nápisů a dalších archeologických památek v Bulharsku svou kandidátskou práci o římských jednotkách v Moesii; bohužel z ní vyšla jen jedna menší část.[12] Bulharský Dimitar Krandžalov, studující po léta zejména madarský relief Thráckého jezdce přednášel archeologii a starověké dějiny na universitě v Olomouci.[13]  Můj slovenský přítel Juraj Pavúk, jehož syn u mne nedávno v Praze dostudoval, zkoumal v Bulharsku jeden neolitický tell.

Smlouvy o spolupráci mezi Sofijskou a pražskou universitou umožnily i mně počátkem sedmdesátých několik delších pobytů v Bulharsku spolu s cestováním po celé zemi, a navázání či rozšíření přátelství s mnoha bulharskými kolegy, z nichž část bohužel už zemřela; jsou mezi nimi oba ti, kdo mne do thrácké a pontské archeologie uváděli, Ivan Venedikov a Theofil Ivanov, i můj milý přítel Velizar Velkov. Velké části mých obou ve Švédsku vydaných knih a česká o Thrácích[14] by nebyly mohly vzniknout bez studia v bulharských muzeích a knihovnách a bez pomoci mých bulharských přátel, mnohých právě z Varny (A. Minčev, M. Lazarov) a ze Sozopolu, kde jsem byl pravidelným účastníkem konferencí Thracia Pontica. S kolegyněmi M. Dufkovou a I. Ondřejovou jsme v sedmdesátých a osmdesátých letech pracovali na programu srovnání rozšíření  řeckých importů a produktů lokálních škol uměleckého řemesla v toreutice, šperku, terakotách a keramice v černomořské oblasti.[15] Tyto mimořádně úzké vztahy k bulharské archeologii mne přivedly také k rozhodnutí přijmout před šesti lety pozvání mého zesnulého přítele M. Domaradzkého k spoluúčasti na výzkumech řeckého emporia Pistiros ve Vetrenu u Septemvri v jižní Thrákii. V široké spolupráci jsme vydali v Praze první svazek našich společných výsledků,[16] a uspořádali vloni  mezinárodní konferenci o Pistiru.[17] Výkopů se každoročně účastní několik mých mladých spolupracovníků, mladí bulharští kolegové přijíždějí na stipendia projektu  do Prahy. Po tragické smrti M. Domaradzkého pokračujeme s bulharskými přáteli jak v archeologické expedici, tak v přípravě druhého svazku výsledků společné práce. Sám jsem svým bulharským přátelům - včetně milých dělníků na našem výzkumu - vděčen za velmi mnohé; kus mého srdce je v Bulharsku, a pokud budu naživu, chci v této spolupráci pokračovat, pokud mi budou síly stačit.

 Nakonec bych chtěl připomenout, že mám i v Praze řadu blízkých mi bulharských známých, kteří tam žijí; jsou mezi nimi výtvarní i múzičtí umělci, i má milá obvodní lékařka. Jazyková i duševní příbuznost obou našich národů vytváří stále vhodné prostředí k tomu, abychom si zůstávali blízkými, aby se naše úzké styky úspěšně rozvíjely i nadále.

 Varna 2002, Jan Bouzek



[1] Srov. zejména J. Bouzek, Ph. Kostmitsopoulos a K. Sklenář, Dějiny archeologie, Praha 1984, a J. Bouzek, Geschichte der klassischen Archäologie in den böhmischen Ländern, Eirene 32 1996, 64-80.

[2] Srov. akta konference Antike Tradition in der mitteleuropäischen Architektur der zweiten Hälfte des 19. Jh. (eds. J. Bouzek - P. Líbal), Studia Hercynia III, Praha 1999, v tisku., s bibliografií.

[3]  Srov. zejména, K. Svoboda, Antická vzdělanost a česká kultura od obrození do první války světové, Praha 1957, 155-217; J. Bažant, Classical archaeology and Czech culture, Eirene 32 1996, 58-63.

[4] K. Sklenář (v souborné publikaci, v. pozn. 1, díl II, str. 25-53

[5] R. Hošek, Václav Dobruský, Listy fil. 82 (1959), 298-301.

[6] A. Salač - K. Škorpil, Několik archeologických památek z východního Bulharska, Praha 1928; v Salačově pozůstalosti v archivu Akademie věd České republiky jsou uloženy i další materiály ze jejich společné práce.

[7] Srov. bibliografii K. Svobody za leta 1900-1950,  vydanou Jednotou klasických filologů v r.  1961, a L. Varcl, Akademik A. Salač, Listy fil. 84 1961, 1-4.

[8] Srov. J. Bouzek, Eirene  32 1996, 74-6 a J. Čadík, Bratří Škorpilové ve vzpomínkách, Pardubice 1967.

[9]  Eirene (začala vycházet v roce 1960) předcházela po tři roky (1957-59) zvláštní příloha časopisu Listy filologické Eunomia s podobným obsahem.

[10] Zejména Novi dokument na Apolon ot Kalamis, Izv. AI 21 1957, 283-89; Monuments d’Apollonie Pontique au Musée du Louvre, IAI 23 1960, 239-251; Un portrait grec d’Apollonie, Eunomia 4 1960, 44-46; Les sculpteurs d’Apollonia Pontica, Graecolatina Pragensia 3 1966, 73-78; Une statue d’Alexandre Sevčre ŕ Anchialos, Listy fil. 86 1963, 65-71; Observations sur les bijoux hellénistiques de Messambria, Acta Antiqua Philippolitana,  Sofia 1963, 61-69.

[11] Zejména  R. Hošek - V. Velkov, New antique find from Ratiaria, Eunomia 2 1950, 32-39; R. Hošek, M. Valerius Maximianus im unteren Donauraum in den Jahren 176-178 u.Z., Sborník FF UP Brno, řada E 8 1959, 83-92 a později Zu den thrakischen Gottheizten, Eirene 29 1993, 31-42; Das Christentum in Thrakien und Moesien vor der Entstehung der Reichsreligion, Balcanica Posnaniensia 5 1991, 309-323; La femme défunte et sa famille, in: Poselišten život v drevna Trakija, Jambol 1994, 136-39.

[12] Srov. J. Beneš, Nové výzkumy v Moesii a Thrákii, Listy fil. 95 1972, 29-48 a  Auxilia Romana in Moesia atque in Dacia, Praha 1978.

[13]  Srov. zejména Les reliefs de Cavalier thrace et la tradition problématique de l’histoire protobulgare, Byzantion 39 1969, 137-51, podobně Latomus 30 1971, 1057-72; Sur les problčmes des influence orientales dans l’art ancien bulgare, Starinar 19 1968, 141-64.

[14] J. Bouzek, The Aegean, Anatolia and Europe: Cultural interrelations in the 2nd millennium B.C., Lund-Praha 1985; Greece, Anatolia and Europe: Cultural interrelations in the Early Iron Age, Jonsered 1997; Thrákové, Praha 1990.

[15]  Srov. J. Bouzek, Studies of Greek Pottery in the Black Sea  Area, Praha 1990 a několik společných studií J. Bouzka a  I. Ondřejové o toreutice a šperku, zejména v Eirene 24 1987, 67-93; Mediterranean Archaeology 1 1988, 84-94; Eirene 27 1990, 81-91; Thracia Pontica 4 1991, 51-58.

[16] J. Bouzek, M. Domaradzki, Z. Archibald (eds.), Pistiros I: Excavations and Studies, Praha 1997

[17] První část vychází v současné době v Bull. Corresp. Hellénique v Paříži, druhou má vydat universita v Opole v Polsku, kde přednášel M. Domaradzki v posledním roce svého života.