Dějiny ústavu  

Profesor Jindřich Čadík - Profesorka Růžena Vacková - Dějiny Ústavu pro klasickou archeologii po druhé světové válce - Profesor Jiří Frel (anglicky)

Wilhelm Klein und die Prager Archäologie

1. Leben und Werk

Wilhelm Klein wurde am 28. November 1850 in einer armen jüdischen Familie in der damals österreichischen Bukowina geboren. Habilitiert hat er sich in Wien. In den folgenden Jahren in Prag hat er sich weiter mit den attischen Vasen beschäftigt. In dieser Zeit entstanden besonders zwei Bücher. Im Jahr 1883 Die griechischen Vasen mit Meistersignaturen und im Jahr 1890 Griechische Vasen mit Lieblingsinschriften. Klein war ein Vorgänger von John Beazley; er hat die stilistischen Verhältnisse und die chronologische Abfolge verstanden und auch die Datierungen von Vasengruppen im Sinne der späteren Forschung entworfen. Zu den Zeit- und Malerbeziehungen hat er auch die Lieblingsinschriften erfolgreich verwendet. Doch blieb er nicht ohne Kritik; schon seine vasologischen Arbeiten wurden dafür kritisiert, dass die stilistischen Kriterien hier ohne tiefere Begründung verwendet worden sind und seine Zitierweise nicht immer in Ordnung war. Und wirklich war in seiner Arbeitsweise etwas Subjektives; oft versuchte er sich stärker als Künstler dem persönlichen Stil der einzelnen alten Meister zu nähern als der rein positivistische Wissenschaftler sich erlauben darf. Besonders scharf ist die Besprechung von Friedrich Hauser in der zweiten Ausgabe der Berliner philologischer Wochenschrift vom 3. November 1900. Dessen Feindschaft Klein gegenüber ist auch in der erhaltenen Korrespondenz und in seiner Kritik seines Mitarbeiters Doz. Arthur Mahler sichtbar. Danach widmete sich Wilhelm Klein meist der Skulptur des 4. Jahrhunderts und des Hellenismus. Seine beiden Bücher über Praxiteles (Praxiteles 1898, Praxitelische Studien 1899) bringen eine Zusammenfassung des Themas; auch hier konnte er sein künstlerisches Verständnis für die Kunstwerke erfolgreich entfalten; manches blieb freilich auch sehr subjektiv, und auch diese Bücher stießen auf Kritik. Von seiner dreibändigen Geschichte der griechischen Kunst war der erste Band weniger erfolgreich als die folgenden, und der beste ist zweifellos der dritte über die hellenistische Kunst. Sein vielleicht bedeutendstes Werk Vom antiken Rokoko hat Klein im Jahre 1921 veröffentlicht; der damals Siebzigjährige hat hier Privatdozent Dr. Arthur Mahler hat ihn einige Male vertreten sein tiefes Verständnis für diese hellenistische Periode voll entfaltet und dieses Buch gilt bis heute als Grundwerk für die gesamte hellenistische Bildhauerei. Doch auch auf dem Feld der Skulptur haben seine Gegner seine Subjektivität und die Fehler in den Fußnoten oft kritisiert. In seinem Nachlass finden sich auch Briefe (z. B. von Conze aus Berlin vom 16. September 1897), welche die Schwierigkeiten dokumentieren, die er mit der Publikation seiner Beiträge für das Jahrbuch des Deutschen Archäologischen Instituts und wohl auch anderswo hatte. Das »Mädchen von Anzium« hat er als griechischen Originals erwiesen und der italienischen Regierung geholfen, diese Statue für das Nationalmuseum in Rom zu erwerben. Für diesen Dienst hat ihm die italienische Regierung einen Staatspreis angeboten, aber er nahm stattdessen den sog. goldenen Schlüssel zu den Häusern in Pompeji mit freiem Zugang zu allen Monumenten und hat dort die Malerschulen der Waldmalereien studiert. Seine Pompeianischen Bilderstudien I-III sind als Artikel erschienen in den Jahresheften des Österreichischen Archäologischen Instituts (zuletzt Bd. 23, 1926) und wurden damals nur wenig beachtet. Doch wenn man der modernen Forschung über die jetzt entschlüsselten Malerschulen von Pompeji und Herkulaneum folgt, muss man feststellen, das Klein damals schon neben der Thematik auch Malerschulen und -hände gleichsam prophetisch erkannt hat. Beschreibungen von Klein findet man in Lebenserinnerungen von Josef Šusta und Max Brod; und Prof. Jindřich Čadík hat mir über ihn manches erzählt. Klein war nicht groß von Statur, nicht viel über 160 cm, rothaarig und in seinen Manieren ein Sonderling. Wenn Jindřich Čadík als Assistent zu ihm kam, um von ihm in seinem Institut ein Buch für seinen Chef Prof. Vysoký von der Tschechischen Universität zu ausleihen, musste er manchmal lange warten oder seine Frage wiederholen, bis Klein ihm antwortete; er war wohl tief in seine Ideen versunken. – Wilhelm Klein starb am 2. Februar 1924.

2. An der Universität: Institut und Sammlung von Gipsabgüssen

Vorlesungen hat Klein meist über die Skulptur, mythologische Bilder, den trojanischen Sagenkreis und ähnliche Themen gehalten; fast immer hielt er auch archäologische Übungen in der Gipssammlung ab. Warum Klein in Prag geblieben ist und nicht seinen Vorgängern an die bedeutenderen Universitäten folgte, hatte mehrere Gründe. Er stand nicht immer in freundlicher Beziehung zu allen Kollegen, und seine Arbeitsweise wurde von mehreren als zu subjektiv empfunden. Von Seiten des Ministeriums in Wien und der Staatshalterei in Prag erhielt er jedoch oft Unterstützung für seine Reisen nach Italien und Griechenland, und für seine wissenschaftliche Tätigkeit wurde ihm wiederholt Beurlaubung. meist für ein Semester, genehmigt (Mehrere Dokumente davon sind in seine Personalakten im Archiv der Karls-Universität erhalten). Studienreise nach Italien, Deutschland, Frankreich und England Wilhelm Klein hat das Institut, das 1882 bei der Teilung der Prager Universität dem deutschen Zweig zufiel, von Eugen Petersen am 18. Juli 1885 übernommen und fast vierzig Jahre geleitet. Erst am 12. Oktober 1923 wurde er von der Leitung des Instituts durch die Übergabe an eine Kommission amtlich enthoben; dann wurde zwei Monate später, am 12. Dezember 1923, die Leitung an Camillo Praschniker übergeben. Die Bibliothek des Instituts war für die damalige Zeit sehr gut, neue Bücher wurden jedes Jahr angeschafft. Wilhelm Klein hat sich jedoch besonders um die Vergrößerung der Sammlung der Gipsabgüsse gekümmert. Aus den 485 Inventarnummern der »plastischen Lehrmittel« (1883) wurden im Jahr 1923 schon 789 Stücke. Mit Unterstützung des Schulministeriums in Wien und besonders der Landesverwaltung Böhmens hat er einige Male größere Summen für den Einkauf von Abgüssen erhalten. Aus Paris konnte er eine große Gruppe von Abgüssen erwerben. Unter den Briefen, die mit dem Einkauf von Gipsabgüssen zusammenhängen, sind besonders folgende erhalten: aus dem Louvre von A. Piccard und Héron de Villefossse (15.11. 1903), von M. Gherardi aus Rom, 23.9.04, von Franck Bechelt, Kopenhagen, 18. 10. 1900, einige von Paul Arndt (über einen Abguss von Aphrodite 23.3. 1896; über andere 7.8. 1897); Paul Hartwig, am 22. 10. 1907 datiert. Andere von W. Amelung, am 15. 10 und 6. 11. 1915 (?). ben, andere durch die Französische Schule aus Delphi. Vom Britischen Museum kaufte er Köpfe vom Mausoleum von Halikarnassos und mehrere andere Kopien, aus Italien die etruskischen Reliefs des Wagens von Perugia und den Kopf von Arizia, manch anderes aus dem Prado; aus anderen Sammlungen besonders die Werke des 4. Jahrhunderts und des Hellenismus. Einige Einzelstücke hat er als Geschenke erhalten, er selbst hat auch einige Abgüsse seinem Institut geschenkt. So etwa die Kopie einer Bronzestatuette in englischem Privatbesitz, die er in seinem Praxiteles-Buch als Abb. 2. vorstellt. Die meisten Bestellungen an die Gipsformereien gingen nach Deutschland und Österreich – viele Gipse kamen aus Wien, Berlin, Dresden und Leipzig, andere jedoch aus dem Britischen Museum, dem Louvre, den Museen in Lyon, Delphi und Kopenhagen.3 Nach dem Krieg kamen noch einige Abgüsse als Spenden der böhmischen Sparkasse sowie einige Vasen-Geschenke. Der größte Zuwachs war jedoch die von Klein zusammengestellte Auswahl der Gipse aus der Sammlung der Prager »Gesellschaft Patriotischer Kunstfreunde« nach der Verstaatlichung der Prager Kunstakademie im Jahr 1889; der Rest ist noch bis heute in der Akademie der bildenden Künste. In seiner Zeit kamen auch einige Vasen und Scherben in die Sammlung, die in den beiden CVA-Bänden (Corpus Vasorum Antiquorum) der Karlsuniversität publiziert sind.

3. Die Rekonstruktionen Wilhelm Kleins

Mit Josef Myslbek, einem berühmten tschechischen Bildhauer, auch von kleinem Wuchs, dessen Werk auch die Statue des Heiligen Wenzel am Prager Wenzelsplatz ist, war er befreundet. Myslbek schickte Klein seine Studenten zur Hilfe bei seinen Rekonstruktionen (darunter wird in den Quellen besonders Rudolf Meyerl mit Namen erwähnt), und er verfolgte seine Bemühungen stets mit Interesse. Die Rekonstruktionen sind noch heute in der Sammlung erhalten, heute allerdings leider von Prag nach Hostinné und Litomyšl ausgelagert. Aristogeiton aus der Gruppe der Tyrannenmörder erhielt den Kopf aus dem Prado (Inv. Nr. I 15 und I 506), vom vatikanischen Torso von Doryphoros hat er die Supporte abgenommen und darauf den Kopf Lancelotti aus dem Thermenmuseum gesetzt (Inv. Nr. I 504 und 689). Zu den berühmtesten Rekonstruktionen Kleins gehört die Statuengruppe mit Athena und Marsyas von Myron: Die Athena der Bronzerekonstruktion im Liebighaus in Frankfurt a. M. ist mit dem lateranischen Marsyas verbunden, von welchem Klein die nichtantiken Zutaten abgenommen hat (Inv.-Nr. I 737 und 521). Polyklets Diadumenos aus dem Britischen Museum ist von ihm mit einem Kopf aus dem Prado zusammengesetzt (Inv.-Nr. I 557 und 660). Bei der verwundeten Amazone (wohl derjenigen des Phidias) hat er einen Jünglingskopf aus dem Museo Baracco verwendet; dieser war jedoch zu klein und musste später wieder abgenommen werden (I 760, 745). Der Prager Stephanosknabe (jetzt in Litomyšl) besteht aus dem Torso der Villa Albani und dem Kopf des Lateranischen Museums (Inv.-Nr. I 524 und 698). Der Torso Valentini, die römische Kopie einer Jünglingsstatue aus dem 5. Jahrhundert, erhielt von Klein den Kopf eines Athleten aus Perinthos in den Staatlichen Kunstsammlungen Dresden (Inv.-Nr. I 694 und 695). Zwei Werke von Kephisodotos sind ebenfalls in seinen Rekonstruktionen enthalten: Eirene hält ein Kind aus dem Nationalmuseum in Athen (Inv.-Nr. I 56 und 495); Hermes mit Dionysos ist auf weniger befriedigende Weise zusammengesetzt aus der Statue aus dem Prado und dem Palatiner Fragment im Thermenmuseum (Inv.-Nr. I 732). Der Hypnos von Praxiteles aus dem Prado erhielt den Kopf aus Civitella d’Arno bei Perugia aus dem Britischen Museum (I 705ab). Bei der Muse Polymnia nahm Klein die Kopie aus Berlin und den Kopf aus dem Dresdner Albertinum und vervollständigte auch andere Partien nach dem Reliefbild »Homers Apotheose« des Archealos von Priene (Inv. I 742 und 741) – der Hals kam leider etwas zu kurz. Die Aufforderung zum Tanz, nach einer Münze von Kyzikos rekonstruiert, besteht aus vier Teilen: der Torso des Satyrs stammt aus den Uffizien, der Kopf aus dem Louvre, der Torso der Nymphe aus Brüssel und ihr Kopf aus Dresden (Inv. Nr. I 727-730). Der Diskophoros, wahrscheinlich von Naukydes, besteht aus dem Körper der Vatikanischen Museen und dem Kopf aus dem Museo Nuovo. Außerdem hat er auch andere Abgüsse verbessert, unnötige Supporte und moderne Zusätze entfernt (vgl. Kat. Wilhelm Klein, Hostinné 1989).

4. Briefe

Von und an Wilhelm Klein sind auch einige Briefe erhalten. Eine Gruppe der erhaltenen Briefe stammt von dem Archäologen und Kunsthändler Ludwig Pollak (1868–1943); er bat Klein um Auskünfte, hat für die Prager Sammlung einige Stücke erworben und z.T. auch gestiftet. Aus allen seinen Briefen geht hervor, dass die beiden Männer enge freundschaftliche Beziehung verband (Fast alle sind undatiert, wohl zwischen 1900 und dem ersten Weltkrieg. Spätestens am 8. 6.1905 schon mit Anrede »Lieber Klein«. Der letzte Brief von Pollak wird auf den 11.10.1922 datiert). Der Architekt und Archäologe Wilhelm Dörpfeld (1853–1940) freut sich am 8. Dezember 1899, dass Klein nach Athen komme und reserviert für ihn ein Zimmer. Die Briefe von Paul Wolters beziehen sich auf Vasen mit Kalos-Inschriften, am 16. Juli 1890 schreibt über ein neues Graffito und beschwert sich, dass die Arbeit an den Akropolis-Scherben zu langsam vorwärts geht. Der Klassische Archäologe und Altphilologe Hugo Blümner (1844–1919) schreibt in einem Brief vom 30. Juni 1896 über eine Besprechung in den Archäologisch-epigraphischen Mittheilungen aus Oesterreich-Ungarn. Einige erhaltene Briefe sind von Eugenie Sellers, die sich seine Schülerin nennt (10.2.1893, dann 18.8.18 97). Und der bekannte Gräzist und Archäologe Ronald Montagu Burrows (1867–1920), der damals in Manchester lehrte, bat am 9. Dezember 1909 um kritischen Kommentar zu seinen Arbeiten im Annual of the British School at Athens und im Journal of Hellenic Studies, insbesondere über eine Anticharos-Inschrift.

Bibliographie

[Anonym]: Verzeichnis der Archäologischen Sammlung im Clementinum zu Prag. Prag 1873. Bartoš, Josef, Jan Bouzek: Galerie antického umění v Hostinném nad Labem – Katalog odlitků antické plastiky. Praha 1978. Bouzek, Jan: Dějiny klasické archeologie a antického sběratelství v českých zemích. –In: Bouzek et al.: Dějiny archeologie II. Praha 1984, p. 121–140. Bouzek, Jan, Iva Ondřejová, Magda Čtvrtníková: Wilhelm Klein – Rekonstruce antických soch – Antické gemmy v raném středověku (with English summary). Trutnov: Galerie Antického Uměni Hostinné, Museum Podkrkonoši, Okresni Muzuem 1989. Bouzek, Jan, Iva Ondřejová, Jiři Musil: Museum antického sochařství a architektury (Resümé. Museum of Classical Art and Architecture Litomyšl). Praha 1995. Gotsmich, Alois, mit der Einleitung von Camillo Praschniker: Führer durch die Sammlungen des Archaeologischen Instituts der Deutshcen Universität in Prag. Prag 1927 (auch tschechisch, Průvodce po sbírách Archeologického ústavu Německé university). Klein, Wilhelm: Euphronios. Eine Studie zur Geschichte der griechischen Malerei. Wien: Gerold in Komm. 1879 (Österreichische Akademie der Wissenschaften, Wien; Philosophisch- Historische Klasse: Denkschriften. 29,2). Klein, Wilhelm: Die griechischen Vasen mit Meistersignaturen. Wien: Gerold 1883 (Österreichische Akademie der Wissenschaften, Wien; Philosophisch-Historische Klasse: Denkschriften, 33,2,2). – 2., verm. u. verb. Aufl. 1887. Klein, Wilhelm: Die griechischen Vasen mit Lieblingsinschriften. Mit 1 Titelbilde und 37 Abbildungen im Texte. Wien: Commission Tempsky 1890 (Österreichische Akademie der Wissenschaften, Wien; Philosophisch–Historische Klasse: Denkschriften. 39,2). – 2., verb. und verm. Aufl. Leipzig: Veit 1898. Klein, Wilhelm: Praxiteles. Leipzig: Veit 1898. Klein, Wilhelm: Geschichte der griechischen Kunst. Bd. 1–3. Leipzig: Veit 1904–1907. Bd. 1: Die griechische Kunst bis Myron. 1904. Bd. 2: Die griechische Kunst von Myron bis Lysipp. 1905. Bd. 3: Die Kunst der Diadochenzeit. 1907. Klein, Wilhelm: Vom antiken Rokoko. Wien: Österr. Verlagsgesellschaft E. Hölzel 1921. Praschniker, Camillo: Wilhelm Klein: 20. Nov. 1850–2. Febr. 1924. Prag: Selbstverl. 1924. Schiering, Wolfgang: Die klassische Archäologie an den deutschsprachigen Universitäten. – In: Ulrich Hausmann (Hrsg.): Handbuch der Archäologie. Allgemeine Grundlagen der Archäologie. München: Beck 1969, S. 67–93. Svoboda, Karel: Antika a česká vzdělanost od obrození do první války světové. Praha 1927.

Profesor Jindřich Čadík

(13.3.1891 – 1.1.1979 v Plzni)

Profesor Jindřich Čadík byl vynikajícím historikem umění, dlouholetým úspěšným ředitelem Umělecko-průmyslového muzea v Plzni, pořadatelem četných výstav našich i zahraničních malířů a sochařů, ale především klasickým archeologem evropské úrovně.

Habilitoval se v roce 1928, o dva roky později byl jmenován mimořádným profesorem a v roce 1932 převzal po Hynku Vysokém univerzitní Ústav klasické archeologie, který vedl s válečnou přestávkou až do začátku 50. let. Z jeho syntetických děl vyniká vedle monografie o českém glyptikovi J. Drahoňovském řada katalogů plzeňské sbírky (O skle antickém, 1924; O klenotnictví jižního Ruska ve starověku, 1926; Úvod do dějin vásové keramiky řecké, 1928), všechny tři práce na svou dobu pionýrské. Mnohými poznatky předběhl svou dobu, i když bohužel tehdy obvyklá publikace v češtině znemožnila světový ohlas, který si Čadík právem zasloužil. Totéž lze říci o jeho disertaci, vydané pod názvem O čarovné moci mrtvé hlavy (1923), kde autor pozoruhodným způsobem shrnul prameny mnoha vědních oborů a dokázal je skloubit v knihu inspirující podnes. Mistrovským syntetickém dílkem zralého autora je Čadíkova kapitola Řecké umění výtvarné v 1. dílu melantrišských Dějin lidstva: v české literatuře není doposud obdobně myšlenkově vyzrálé a hutné syntézy.

Poprvé byla jeho odborná práce přerušena v r. 1944. Již od počátku války vedl prof. Čadík západočeskou odbojovou skupinu napojenou na Londýn, která úspěšně pracovala déle než většina ostatních. Po vyzrazení byl J. Čadík zatčen Gestapem a odsouzen k smrti, které unikl jen zázrakem tím, že při bombardování Drážďan zahynul prokurátor, který měl podepsat vykonání rozsudku. Koncem války už se jiným prokurátorům podepisovat takové rozsudky nechtělo a Američané ho našli v cele smrti ještě na živu.

Podruhé se dostal prof. Čadík do vězení v roce 1950. Stal se obětí léčky – měl předat francouzskému vyslanci, svému osobnímu příteli, nějaké materiály, které by měly kohosi zachránit. Ačkoli tušil, že by mohlo jít o léčku, po váhání přece vzkaz předal, aby nezanedbal svou povinnost někomu možná pomoci. Byl zatčen a postaven před soud. Sám o tom prof. Čadík vyprávěl: Gestapo, to byli ještě slušní lidé – ještě mne ani nepopravili, a už začali ženě vyplácet vdovskou penzi, ale komunisté nečekali ani na rozsudek a už vyhodili ženu a dceru z bytu a zaměstnání. Dosazený advokát žádat trest smrti pro svého mandanta pro velezradu. Čadík advokáta odmítl, hájil se sám a dosáhl snížení trestu na druhý možný nejvyšší – 20 let. Odseděl si z nich deset, ale i nadále žil v Plzni jako vyvrhel, nesměl nic publikovat a nikde pracovat, obzvlášť ne v jeho museu, pro které tak mnoho vykonal – o univerzitě nemohlo být ani řeči. Teprve v polovině šedesátých let se jeho situace začala lepšit. V roce 1966 vydal roztomilou knihu vzpomínek na české výtvarníky Špachtle a paleta úsměvná, a o rok později půvabné Vzpomínání škorpilovské, vzpomínky na rodinu, z níž vyšli ředitelé velkých muzeí – ve Varně, v Kerči, v Plzni i v Praze (Vojenské historické muzeum). Zasvěcené knihy o Brožíkovi a Muchovi zůstaly bohužel v rukopise. V roce 1971 mohl ještě vydat pod svým jménem text katalogu výstavy Antické sklo (vyšlo v české a anglické mutaci) a přednášet veřejně aspoň v Národním muzeu, ale o dva roky později už nesmělo být na rozeslaných pozvánkách jeho jméno, a Čadík mohl nanejvýš jen „načerno“ zaskočit. Také mu začaly docházet síly: choroby získané ve vězeních ho v posledních letech už hodně trápily.

Jindřich Čadík byl brilantním řečníkem, přednášel zpaměti včetně citací a odkazů. Obrovská návštěvnost jeho přednášek – zejména v prvních poválečných letech – byla v prvé řadě způsobena silou jeho osobnosti, kterou dokázal učinit zajímavými i odlehlá témata. Stejně jako jeho přednášek vzpomínají jeho žáci i ti, kdo se s ním setkali později, jeho ryzího charakteru, statečnosti a laskavosti, se kterou dokázal pomáhat všude tam, kde bylo třeba. Chyby svých žáků opravoval s jemností a s laskavostí jako málokdo jiný, a až do posledních let svého života prosvětloval své okolí všude, kdes se objevil. Poslední dva roky už nevycházel a síly mu docházely, ale i tehdy z něj vycházelo teplo srdce a laskavé modrosti.

Profesorka Růžena Vacková

(23. 4. 1901 ve Velkém Meziříčí – 14. 12. 1982 v Praze)

Jedna z nejnadanějších žaček Vojtěcha Birnbauma, slavného zejména pracemi o raně křesťanské architektuře, se habilitovala 23. prosince 1929 poté, co už od poloviny 20. let působila jako asistentka Ústavu pro klasickou archeologii Univerzity Karlovy. Její habilitační práce o římských historických reliéfech vyšla v r. 1929, druhý díl o tomtéž tématu v r. 1934. V roce 1932 byla vydána její větší studie o terakotách ze sbírky zakladatele Umělecko-průmyslového muzea Vojtěcha Lanny „Lanna a antika“. Po mnoho let psala – vedle prací klasicko-archeologických – výborné divadelní kritiky, a zralou syntézou její dlouholeté teatrologické činnosti je její v r. 1948 vyšlá kniha Výtvarný projev v dramatickém umění. Kromě toho vydala za svého života několik prací umělecko-historických, počínají tou první o stavbě kostela a koleje sv. Ignáce v Praze (Památky arch. 34, 1925). Její hlavní životní dílo o zákonitostech slohového vývoje a cyklech vývoje dějin umění i civilizací nebylo možné za jejího života vydat: to se podařilo částečně až po její smrti (viz níže). V něm autorka shrnula výsledky bádání tzv. vídeňské školy, která vypracovala metodu stylové analýzy, přinesla novou, hlubší filozoficko-estetickou úroveň, otevírající cestu k hlubšímu poznání lidských dějin.

Mladá krásná žena, všemi obdivovaná, procházela dlouho životem s lehkou suverénností. Její život se ale změnil za války. Poté, co byli popraveni bratr i švagr, zapojila se také do odbojové činnosti; v roce 1944 byla zatčena a strávila konec války na Pankráci. Během války také konvertovala ke katolicismu. V roce 1947 byla jmenována profesorkou. Po válce pokračovala vedle své odborné univerzitní činnosti také v organizaci katolické mládeže, pro kterou byla obdivovanou, přirozenou vůdkyní. Ve stycích se svými katolickými žáky a mladšími přáteli pokračovala i po únoru, za prověrek byla zbavena možnosti vyučovat. V roce 1952 byla za „organizování protistátní skupiny“ (jak charakterizoval tehdy soud schůzky s jejími přáteli) odsouzena k trestu odnětí svobody na 22 let. Propuštěna byla až v dubnu 1967, po 16 letech. Ve vězení vyrostla do síly a monumentality. Byla oporou všem vězenkyním, se kterými se v kriminále setkávala, posilovala je, uklidňovala, pečovala o všechny podle svých sil. Díky jí se nepodařilo zlomit mnohé další. Dopisy spoluvězeňkyň i jejich výpovědi dávají tušit, že po dlouhá léta procházela těžkými zkouškami nejen sama nezlomena, ale i plna schopnosti nést těžký osud všech, které jej s ní sdílely. Mnohé ji považovaly ve svém vzpomínání za skutečného anděla v lidské podobě. Žádosti o milost, podávané jejími příbuznými byly vesměs zamítány, a sama je po letech ani už podávat nechtěla: považovala za své poslání pomáhat ve vězení jiným trpícím, jako naplnění své víry.

Po propuštění z vězení byla na jaře 1969 rehabilitována, ale v r. 1975 byla novým rozsudkem rehabilitace opět zrušena. V sedmdesátých letech pokračovala v odborných seminářích pro své žáky, které fascinovala jak svou erudicí, tak silou své moudré osobnosti; ve spolupráci se svým přítelem Josefem Zvěřinou rozpracovala mohutnou fresku slohového vývoj umění celého lidstva, ze které dokončila v hutné formě aspoň první náčrt, který vyšel péčí Karlovy univerzity v příštím roce: kniha byla sice počátkem osmdesátých let propašována pro vatikánskou českou edici, ale taky se ji pro omezené finanční možnosti a naléhavost vydávání především náboženské literatury vytisknout nepodařilo. Kniha Věda o slohu I vyšla v roce 1993 v nakladatelství Eos s obálkou Václava Boštíka. Zde navázala na výsledky tzv. Vídeňské školy, ke které patřil i její učitel Vojtěch Birnbaum a na práce Huttera, a rozpracovala nový hlubší filosoficko-estetický přístup, otvírající další cestu k hlubšímu pochopení lidských dějin. Druh díl s kapitolami o jednotlivých kulturách vyšel ve verzi, kterou si sama vydat nepřála, péčí jedné ze spoluvězeňkyň, která zapsané přednášky propašovala při odchodu z vězení zalepené v obalu kufru.

Svou vyzrálou moudrostí a silou srdce přesáhla běžnou lidskou sféru. Když jsem v těžkých dobách sedmdesátý h a počátkem osmdesátých lete nevěděl kudy kam, přišel jsem k ní večer na návštěvu. Hovořili jsme o různých věcech, ani snad ne přímo o oněch problémech udržení existence oboru i osobních, ale když jsem se po návštěvě u ní druhý den probudil, najednou jsem přece jen věděl, jak dál ze zdánlivě mrtvého bodu, kde temnoty dlouho zakrývaly východiska. Růženu Vackovou už tedy nebyl možno zlomit ani ohnout. Patřila mezi první signatáře Charty 77, a byla stále oporou všem, kteří ji obklopovali, jejich přirozenou vůdkyní, a to až do své smrti, i přes vážné choroby, které její aktivitu v posledních několika letech jejího života omezovaly.

Dějiny Ústavu pro klasickou archeologii po druhé světové válce

Po válce měl ústav už v roce 1945 čtyři plánovaná místa učitelská a asistentská, v roce 1947 dva profesory, oba s gloriolou odboje, a také dva asistenty, Jiřího Frela a Miladu Vilímkovou, ale počátkem padesátých let bylo už vše jinak. Postižena propuštěním byla s Růženou Vackovu a Jindřichem Čadíkem i Milada Vilímková, která se specializovala na egyptské umění a vydala o něm i později, když pracovala v Památkovém ústavu, několik knih pro širší veřejnost. Po zrušení místa Milady Vilímkové zůstal v ústavu pouze dr. Jiří Frel (viz níže) a přijati byli postupně tři asistenti: První z nich, Jiří M. Boháč pobyl jen krátce (jeho diplomová práce, Kerčské vázy se zřetelem k památkám v čs. sbírkách vyšla v nakladatelství ČSAV v roce 1958); v roce 1953 odešel už do nově zakládaného semináře klasické archeologie v Bratislavě s doc. Oldřichem Pelikánem z Brna. Jiří Bartoš nastoupil v roce 1955 a Roman Haken v roce 1957. Josef Bartoš odešel počátkem 60. let z rodinných důvodů do Semil, kde působil jako osvětový inspektor a zasloužil se také o umístění sbírky odlitků na Hrubém Rohozci. Počátkem 70. let byl ředitelem Galerie v Hostinném, ale v roce 1973 byl z politických důvodů vyhozen a žil pak až do své smrti v roce v Semilech. Dokázal vhodně spojovat dějiny umění s filosofií, jeho diplomová práce o terakotách je dosud základem i pro současnou výuku a výstavy.

Roman Haken pobyl ve své funkci jen rok, zemřel na srdeční vadu, která tenkrát ještě byla neoperovatelná. Dokázal přes své mládí napsat výbornou diplomovou práci o římských lampách, která vyšla jako samostatné dvojčíslo Sborníku Národního muzea v roce 1958, a několik článků. Také se zasloužil o inventarizaci údajů, které získal o darech prof. Antonína Salače, jenž komisionelně vedl Ústav pro klasickou archeologii po zavření obou profesorů, a později od r. 1953 jako vedoucí Katedry věd o antickém starověku, ke které byl ústav připojen. Na podzim 1958 po Hakenově smrti nastoupil na asistentské místo Jan Bouzek a poté, co prof. Jiří Frel zůstal v roce 1969 v USA, byla přijata jako asistentka Iva Ondřejová.

Profesor Jiří Frel

(13/11/1923 Dolní Újezd u Veselíčka – 29/03/2006 Paris)

Professor Jiří Frel, died in Paris on April 29, 2006 in the age of 82 years, on a cancer in his bronchae and throat. His life was very exceptional and full of dramatic events. Born on November 13, 1923 in a larger village in Moravia as son of a local teacher and master of the primary school (Dolní Újezd u Veselíčka), he spent most of the time during the war – after finishing the gymnasium - as an agricultural worker, in order not to be sent to Germany to forced work there, but he prepared himself intensely for his later career by learning privately classical and modern languages. After the Czech universities reopened in 1945, he started to study – as one of very few students – Classical archaeology and art history on the Charles University in Prague. As an excellent student he gained a French scholarship and was sent to Ecole Normale Superieure, at that time also in the field of archaeology and Classics one of the leading places of the world, together with another great name of Czech archaeology, Bohumil Soudský. After this experience he still was able in 1948 to take a scholarship in Italy, so he returned into the Communist country only one year after the Communist take-of-power. He was a passionate lover of Classical, especially Greek art. Like many others of his generation, he entered the Communist party after 1948, but was soon expelled from it.

When in early fifties both professors of Classical Archaeology in Prague, Jindřich Čadík and Růžena Vacková, were imprisoned and the second assistant Milada Vilímková had to leave the university for political reasons, he was the only person who cared for the continuity; as both professors stressed to me several times, he was in no way responsible for what happened to them. The Institute for Classical Archaeology was commissionally led by Prof. Antonín Salač, an epigraphist and philologist with some archaeological experience from his young years, and later it merged with the Ancient History, Classical Philology and Modern Greek studies into a Department of Studies of Classical Antiquity, first lead by Prof. Salač, later by Prof. Ladislav Varcl and Prof. Eva Kamínková. I became one of the very few students in 1953, with slightly more advanced Josef Bartoš, who specialized in terracotta and in Archaic Greek art, and with Roman Haken, who died very young, just one year after having finished his study in 1957, but who managed to compile several interesting papers and a large catalogue of Roman lamps in Czechoslovak collections, with interesting ideas about workshops and schools. With three girls who did not try hard and later left their subject for art history or something else, we had to prepare a lot of papers for Prof. Salač’s seminar. I learned from him in the field of Latin and Greek epigraphy, but Jiří Frel was my real teacher and excellent master in stylistic studies of ancient art. His bright eye contributed to ascriptions of Greek vases, he much corresponded with John Beazley. His precise visual memory enabled him to establish many joins and to compose several Attic stelae from fragments kept in different museums. For what I understand in the field of style I owe him as teacher in this field in the first place. His first marriage with a dancer collapsed in early fifties (she was ardent Catholic and he still stylized himself as Marxist, even if not a party-member) and he lived then fairly modestly, running in sandals even in wintertime, with one pair of trousers and a few shirts only the whole year. But he was in many ways fascinating person and excellent teacher; he opened eyes for stylistic classification of works of art even to many students of art history. He wrote several Czech books on Greek art, which are still useful as texts for the students.

He tried to go anywhere where there was at least some Classical art, what was very difficult at a time when the country was nearly completely closed. He participated for some year in excavations in Nesebar in Bulgaria and studied sculpture from other Greek sites in Bulgaria, while also compiling a catalogue of Attic pottery in Czechoslovakia, published in 1959. He tried to go at least to his beloved Paris as far as it would be possible through very small holes; he earned there some modest money to survive as a guide in the Louvre. When the frontiers opened a little bit more around 1960, he started going to Greece, where he also lived very modestly and helped me to follow him there a few years later, as he also helped me to come to Paris in 1963 for the first time. His main interest at that time were Attic stelae and Roman portraits, on both subjects he produced several papers and a booklet on the ateliers of the former, which is until nowadays in some aspects finer in attributions and classifications than the corpus by Christoph Clairmont. In the improved air of later sixties he travelled much, was able to get scholarship and lived more abroad than in our country, while helping also me in these projects which also formed the base for all what I could do later. He got fame by his reconstructions of reliefs of fragments from different museums, by attributions in sculpture and Attic pottery as well.

In 1969 he got a guest professorship at Princeton and after a long hesitation he decided to stay in the US, fearing – as he told me on many occasions before – that the impossibility to be in direct contact with original Classical art again would kill him. He left his second wife, who did not speak any language, in Prague, and started a new life again. One year he spent in the Metropolitan Museum. Dietrich von Bothmer admired much his bright eyes, but as he explained me in detail, he was annoyed that J.F. left him for Getty soon. Jean-Paul Getty and Jiri Frel understood each other apparently very well. The latter admired great men as he did also before, and the former needed a man to create from his Classical collection a real Classical museum. Jiří Frel fulfilled this task in a splendid way. He acquired what was on the market carefully, making only few mistakes (but these were recommended as acquisitions by many others, too). Nowadays, as a compensation outlet for the exploitation by big international companies and almighty financial markets, the nationalistic circles notably in Greece claim property of everything what might have come from their countries into public collections and the market rules do not exist any more, but in those years his policy was generally legitimated. Besides Ernst Berger, he was the only man to create a real great museum of Classical Art after the World War II. He started a new periodical Getty Museum Journal, compiled catalogues and lists of the Getty collections. As against most other museums in the world his department left freely work and publish not only his friends, whom he supported by Getty scholarships, but also anyone who asked him to get some items for publication.

After the death of Getty the approval of his acquisitions by the trustees of the foundation became more difficult, and he enlarged the collection by gifts, which he sometimes estimated too high. It could have been an act against taxation rules of the US, and one of the American mud slingers Howie, who lost for more serious reasons the directorship of the Metropolitan museum, attacked him and tried to persuade some authorities to sue him for this. Though never proven as a fact and never reaching the stage of official accusation, Jiří Frel did not defend himself. He retired from Getty, his third marriage was broken, he left his house and other Californian property to his third wife Faya and escaped to Paris and Rome, living again modestly and hiding himself against the reporters and paparazzi, from his Getty pension. In the eighties he improved his living by expertises for the Swiss market with antiquities as did many Classical archaeologists at this time; it enabled him to buy a flat in the centre of Rome, He worked as one of the foremost scholars in his field on various projects in Italy and Greece, publishing results of his study in many small contributions to various periodicals and conference volumes. He also in early nineties returned on several occasions to his country. As a guest professor he led several courses at the Brno University and also lectured to Prague students; in Athens he tried to finish his study of Panathenaic amphorae in the Kerameikos and also prolonged his studies on sculpture and vases in Italy, Switzerland and other countries, being supported by and supporting in her studies his fourth wife, Françoise Duthoy, with whose he had his fifth child Clara. After a serious brain attack in Greece in 1997 he did not recover completely. Françoise left him later for Paris with their daughter and he then lived in late nineties and in the first years of this millennium in Rome alone, helped by a black nurse. He mainly stayed in home, making only short walks and stopped to give public lectures. But shortly before he published a brilliant volume of his small studies in Studia varia with Giorgio Brettschneider in Rome and prepared a second similar volume, which we hope to publish soon. Sometimes his head was not quite clear, but sometimes we had nice conversations still at the end of 2003, when we met personally the last time. Two years later, when his cancer appeared, his wife took her husband to Paris, where he spent the last two years of his life, being visited also by his Czech children and grandchildren, who often stayed with him in Rome in the previous years, too. Perhaps being afraid that some further investigations in his purchasing for Getty might raise claim to the property, Françoise divorced him shortly before his death, when his successor in Getty Marion True was much attacked. He died as a quite poor man, and as such he was buried at the famous Père Lachaise cemetery at Paris.

He had many friends, but also enemies. With his death one of the last great connoisseurs of Classical art in general left us, whose interest was mainly concentrated in discovering the exact style of the works of art and their exact classification and restoration of the original state of sculptures. He often acted by sudden impulses, he loved much but could also break his former relations easily to follow the new ideal. But his love for Greek and Roman art persisted during his whole lifetime, and he tried very hard during his whole lifetime to follow this love. Wer ernstlich sich bemüht, den kann man erlösen.

Jan Bouzek

TENTO TEXT BUDE DÁLE DOPLŇOVÁN.